Senátor, farář Bárta a jeho neomalené urážky českého národa

pondělí 16. červenec 2007 05:02

Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu paní Anděla Dvořáková obětovala svůj drahocenný čas a energii a přijala kandidaturu ve volbách do Senátu, ač dobře věděla, že díky svému požehnanému věku nemá šanci na zvolení. Proč? Její svědomí jí nedovolilo, aby opět kandidoval senátor a evangelický farář Zdeněk Bárta. Ten nejen z hlediska paní předsedkyně, ale i z hlediska zhruba 15 tisíc bývalých antifašistických bojovníků nebyl člověkem, který by mohl zastávat významnou funkci senátora.

Jak prohlásila paní předsedkyně v rozhovoru pro Haló noviny (7. 7. 2007, viz:  http://www.halonoviny.cz/index.php?id=94332), senátor urazil český národ tvrzením, že se v Terezíně k odsunutým Němcům, kde byl jejich sběrný tábor, chovali Češi po válce stejně špatně, jako se chovali nacisti k českým vězňům. Senátor Bárta pak paní Dvořákovou nařkl z toho, že je odpůrkyní česko-německého usmíření, ačkoli ona jen věrně zastávala vlastenecké pozice těch, kteří byli svědky, ba aktéry oněch pohnutých dob.


Chci dokázat, že se mýlí pánové Zdeněk Bárta a potažmo i Oldřich Stránský, vyloučený člen ČSBS, když se domnívají, že paní Anděla Dvořáková je demagog lpící na stalinistických dogmatech, odpůrce demokracie, svobody a skutečné historické pravdy o českém národu a o česko-německých vztazích. Myslím si, že pravda bude někde jinde, že paní Dvořáková chová vůči výše zmíněným pánům výhrady jiného rázu, a že ta pravda bude podložena i kolektivním odsudkem celého Svazu. Proto se ptám: proč senátor Bárta (viz k tomu článek senátora a evangelického faráře Zdeňka Bárty na Britských listech z 13. 7. 2007: http://www.blisty.cz/2007/7/16/art35242.html) a pan Stránský kritizují paní Dvořákovou, když ve skutečnosti neznají hloubku a šíři jejích názorů? Že by jen vzájemná animozita mezi silnými osobnostmi?

Já mám totiž s paní předsedkyní jinou zkušenost. V roce 2004 jsem poslala paní Dvořákové svůj román Ach, národe hříšný (úryvky z románu viz níže). Kdyby paní předsedkyně nebyla vzdělaná žena s historickým povědomím, musela by na mne podat trestní oznámení a nakonec i soudní žalobu pro hanobení českého národa i prezidenta Beneše. Román zachycuje život nejmenovaného jihočeského městečka v období 1942-1945, události jsou viděny očima dospívající dívky. Hrdiny jsou jeho obyvatelé, zejména několik českých, německých a židovských rodin. Lidé se chovají podle svých morálních kvalit: jeden je i v krizových situacích slušný člověk, protože vždy slušným člověkem byl, z druhého se stane konfident a kolaborant, protože byl vždy neřád, třetí pomáhá potřebným, jiní se jen krčí, Němci odcházejí do armády, Židé a komunisté do koncentráků, mnozí mizejí beze stopy, zpřetrhaly se všechny možné vazby, ale přátelství několika německých a českých rodin ani válka ani rozpoutaná nacionální nenávist nezpřetrhaly, vždyť tu svorně žijí již mnoho a mnoho generací...

V knize popisuji i divoký odsun Němců, osvobození městečka Rudou armádou, řádění Rudých gard, kniha je plna děsivých násilností páchaných jak na Němcích, tak na Češích, kradlo, znásilňovalo a vraždilo se bez zábran, lidé s černým svědomím si vyřizovali účty s lidmi s čistým svědomím, ano, některé lidi bylo třeba navždy umlčet, aby nemohli podat svědectví, v knize jsou praví i falešní odbojáři, po 9. květnu se zrodivší "hovnopartyzáni", drancovníci a šmelináři, z udavačů a vrahů jsou přes noc samozvaní soudci řádící u vědomí beztrestnosti dle Benešových direktiv a dekretů...

Takový je děj románu, který jsem poslala paní Dvořákové. A ona mi za něj písemně poděkovala a popřála mi "mnoho tvůrčích sil, zdraví a spokojenosti".
Když pan senátor Bárta nedokáže s lidmi, kteří hájí historickou pravdu a brání odkaz našich hrdinů, známých i neznámých, diskutovat, ať se nediví, že je svými neomalenými výroky o českém národě hluboce urazil.

 

 

ACH, NÁRODE HŘÍŠNÝ je románově zpracovaná psychologická diagnóza lidí zahnaných do kouta. Pouze v mezních situacích se člověk „odkope“, ukáže svou pravou tvář. Takovou situací byla i léta okupace a období těsně po skončení války.

Kniha je deníkem čtrnáctileté dívky, která si začala zapisovat události poté, co odvezli její sestru dvojče do nemocnice, a v sepisování pokračovala, aby zachytila nejen události ve svém okolí, ale i své myšlenky a pocity.

Vydáno v roce 2004, 408 stran...

25. květen 1942

(...) „Teprve čtrnáct dní hřeje sluníčko a naše dvě kačeny vlezou do potoka! Spunktovalas to, jak tě znám, ty a chudák Růženka má zápal plic!“ vyčetla mi snad už stokrát maminka.

V duchu si zacpávám uši a zamykám pusu na tři západy. Přece tě mamince neprásknu a neřeknu jí, že to byl tvůj nápad uvítat koupáním na Evu jaro. Udavačů je tu už víc než dost.

„S nikým cizím se nepouštějte do dlouhých debat! Tím myslím nejenom vás, děti, ale i naši maminku,“ přikázal nám tatínek. „Ani s Čechy, ani s Němci, ani s dětmi, ani s dospělými, a už vůbec ne s babkami, babičko!“ zvedl otec hlas i obočí, „protože je to tu samý udavač!“ Všichni jsme jenom mlčky přikývli, dokonce i babí, což je věc nevídaná.

Tatínek přijel z práce, opřel bicykl o barák a alou do kolničky ke špalku. Zatímco mocnými ranami štípal dříví, maminka nám kladla na srdce: „Ty, Jendo, o té kouli z matyky tatínkovi ani nemukej, Irmo, mazej uklidit holčičí pokojík a pak natrhat králíkům mlíčí, babí, na nic se Jardy nevyptávejte, dokud sám nezačne... Bože, něco hrozného se musilo stát, když se náš tatínek ohání zlou sekerou!“

Taky že se stalo. Rovnou ze stavby odvedlo Gestapo pana Dvořáka, ani si ruce od malty nestačil po zednicku o zadek kalhot otřít. Včera u piva prý zažertoval, že by německého oficíra usazeného ve vile po českém fabrikantovi měl o půlnoci strašit duch Jana Žižky.

„V hospodě byli samí Češi, potomci husitů!“ dodal tatínek a odplivl si na doběla vydrhnutou prkennou podlahu. Všimla jsem si, jak mamince zbělel nosík. Vždyť víš, že náš tatínek neplive a nesmrká na zem jako ostatní zedníci a že k maminčině podlaze, z níž by se dalo jíst jak ze zlatem malovaného talíře paní Morgensteinové, chová velkou vážnost.

„Já jsem tě, Jaroušku, stokrát varovala, že nesmíš věřiti Palackému a Jiráskovi, že si pak český národ příliš idealisuješ,“ řekla maminka, ale tentokrát se při tom neusmívala. V tu chvíli jsem pochopila, proč maminka řekne namísto „tatínku“ jemňounkým hláskem „Jaroušku“! Funguje to stejně, jako když zdivočelému koníkovi nasadíš hedvábnou uzdu. Naposledy mu před námi dětmi řekla „Jaroušku“, když naše městečko obsadili Němci. (...)

4. červen 1942

(...) Dnes umřel Heydrich a Lehmannům se narodila koťata. Šla jsem se na ně s Jürgenem do dřevníku podívat a hned nás tam vyhmátla paní Lehmannů. Připadala mi jak smyslů zbavená. Popadla mě za ruku, v kuchyni posadila na lavici u kachlových kamen, zakrojila mi kus makového štrůdlu, přisedla a pak mě k sobě tiskla a hladila po zádech a hubinkovala a voněla po heřmánku a při tom všem tak usedavě plakala, až jsem měla od jejích slz mokré vlasy, jako bych se opět koupala v rychlém jarním potoce na Evu.

„Co jén s námi fšichnymy pudé, dráha Irmyška, co s fámi pudé, déty móje? Doba dosrala pro mordovány néfinátek!“ pravila hezky česky. (...)

22. prosinec 1942

(...) „Jestli někdy někoho potrestají za kolaboraci s Hitlerem, tak ty, kteří si za války nejvíce nahrabali. Čech kušní, ale přijme cizí světonázor, protože nikdy neměl svůj vlastní, jehož by se neochvějně držel. Čech reptá, ale toleruje zradu, protože nezná věrnost, Čech strpí plivanec do tváře, protože žádnou tvář nemá...

Jediné, co ti Čech nikdy neodpustí, je majetek, byť bys ho získal v potu tváře. Jestli kdy něco Čechy stmelovalo, tak závist a nenávist! Takže potrestají jen tu šmíru, která teď točí slabomyslné limonády o tom, jak chudá dívka ku štěstí s panem továrníkem přišla, a vystupuje v estrádách před hajlujícím dělnictvem.

Pak exemplárně potrestají pár slušných lidí, pár příslušníků inteligence a vysokých důstojníků. To aby ti kolísaví pochopili, že se slušnost nevyplácí, aby inteligence pochopila, kde je její místo, a vojáci v případě potřeby zas poslušně kapitulovali. Přes prsty dostane i církev, takže se, babičko, za našeho pana faráře každý večer modli! Že stál věrně při svých ovečkách? Že je v časech zlých neopustil a duchovní útěchu jim poskytoval? Však on mu to, flanďákovi, Gottwald a spol. jednou vysvětlí!

Snad si nemyslíš, Jarouši, že bude kolaborant soudit kolaboranta, práskač práskače? Tento národ si pamatuje jenom to, co se mu hodí do krámu,“ řekl strýček a pohladil Bleska. Blesk okamžitě pochopil, že se Zlatou kapličkou je amen! (...)

2. červen 1943

(...) Většina gratulantů nevytáhla před válkou z městečka paty. Kdysi se tu narodili a jednou tu také umřou. Teprve prázdná břicha či šmelina jim dodaly odvahy odbojářů, jak říká strýček, a oni se vydávají do vedlejších vesnic pro vejce a kus flákoty zabité načerno.

„Blaženko, i v našem městečku máme partyzány!“ hlásil tatínek.

„Namísto pistolí a granátů však mají v šosu kus bůčku a pytlík škvarků,“ dodal zhnuseně nejen proto, že jej po mastném vždy potrápí slinivka břišní.

„To nejsou partyzáni, to jsou Ovaři!“ vyhrkla jsem a Růža vypískla smíchy.

„Co je, co se děje?“ vyděsila se babička poklimbávající nad knížkou pohádek Boženy Němcové.

„Jesuskote, jsou tu Avaři?“ zaúpěla, nasadila si brejle a popadla hůl opřenou o stůl.

„Kdepak, máti, žádní Avaři,“ uklidňoval ji strýček. „Ale kdyby tu i nakrásně byli a spolu s nimi Turci a Tataři, nebyla by to pro lidi taková pohroma jako sváteční odbojáři, zpovykaní komunisti a sebevražední parašutisti, oběti Benešova politikaření!“ pravil strýček. Babička odložila hůlku a nasliněným prstem nalistovala pohádku O chytré horákyni. (...)

2. srpen 1943

(...) „Oko za oko, zub za zub!“ vřela mi krev v žilách.

„To je špatná zásada!“ zaslechla jsem hlas pana Morgensteina. „Postavíš se jí na roveň násilníka, který ublížil jako první!“

„Kristus neznal Čechy, když zvolal: ‚Hoďte kamenem, kdož jste bez viny!‘ Nežli by to dořekl, zasypala by ho hora šutrů vyšší než hora Říp! Nikdo tu necítí za nic vinu, nikoho nehlodá svědomí, proto je tu tolik kývalů, přisluhovačů, udavačů a dalších darebáků!“ reptala jsem, protože se mi můj nápad už nezdál košer.

„Češi jsou národ s tuze krátkou pamětí,“ řekl mi jednou pan řídící. „Často zapomenou i na to, že jsou Češi!“ (...)

11. květen 1945

(...) Co se odehrálo za tratí? Strýčkovi to vylíčil starý pan Voráček. „Na vlastní oči jsem to celý sledoval přikrčený – Panenka Maria s Jezulátkem jsou mi svědkem! – za Božíma mukama.“

Na cestě odbočující z hlavního tahu kolony postavilo šest mladých chlapů z větrolamů barikádu. Co kdyby se proradní náckové rozhodli odbočit a pak v naší Chlebové Lhotě vraždili, rabovali a znásilňovali, aha?

Němci prchající do amerického zajetí nic takového nezamýšleli: Chlebovka je nezajímala za války a tuplem je nezajímala po válce.

Co? Po naší Chlebové Lhotě nebude nikdo tahat árijský frňák! načuřili se chlapi a z přilehlých remízek se stáhli za barikádu.

Němci dál disciplinovaně prchali.

Chlapům dočista otrnulo a zachvátil je pověstný český humor. Nad barikádou záhy vyčuhovalo šest hlav v plátěných kšiltovkách a rudý prapor – na klacku znuděně visící červené trenýrky.

Germáni slovanské makovice ignorovali, ani jediný esesácký pes po seprané fangli neštěkl.

„Mají nasráno v gatích, hele, jakej mají švicunk,“ řekl jeden z furiantů, típl vajgla, otřel si dlaně o kalhoty na zadku a vystřelil z brokovnice na auto se šoférem a s důstojníky.

Auto jelo dál, ale jeden z tanků otočil hlaveň a vystřelil: Puf!

V tu ránu bylo po barikádě a pěti obráncích vesnice.

Přežil pouze mladý Kocourek a ten bude až do smrti válečný invalida – a válečný hrdina.

„Je po válce a pepíci se vzbudili z protektorátního spánku jako medvědi po zimě.

Vylezli ze závětří zlámaných a košťálových a bramborových lhot, vykopali z hnojišť flinty a začali osvobozovat,“ řekl k tomu náš tatínek a dodal: „Dejte na mne, že největší ztráty na životech tu budou kvůli zápecníkům, co nemají v hlavě nic jiného než slámu a rodokapsy, a chtěli si alespoň jednou beztrestně vystřelit na člověka! (...)

13. květen 1945

(...) Plakala nejen proto, že byla poslem špatných zpráv, ale protože se spletla a řekla naší mamince „paní Blaženko“, což může pouze pan Přibyl, maminčin vrstevník. Plakala i proto, že tak spěchala, až zakopla „jak malý harant“ a rozbila si koleno.

Chlapi s trikolorami v československých barvách na kabátech vyvlekli z radnice pana starostu, protože byl Němec a protože z titulu svého úřadu dobře věděl, kdo byl za okupace dobrý Čech a kdo nikoli.

Tatínka Pavlíka Stránského, který se pogromu pana starosty snažil zabránit, povalili na zem a tak surově zkopali, až z toho pan drogista, jenž se na to koukal z krámu přes výlohu, dostal srdeční záchvat. Než mu povolili kravatu, tak na pultu umřel.

Pana starostu ztloukli a pak jej celého zkrvaveného pověsili na starou lípu na rynku za krk na oprátku.

„Chcípni, ty nacistická svině!“ křičeli a vypadali jak tlupa lidožroutů, v nichž první rána zasazená misionáři probudila hlad.

Sukovitá větev si vzdychla, nad krutostí lidí zaúpěla, ale nepraskla.

„Co kdyby pak kvůli mně porazili celý strom?“ bála se.

Ještě než pan starosta dodýchal, veřejných záležitostí v našem městečku se ujal revoluční Národní výbor.

Prohlásil se za vykonavatele vůle lidu a nařízení československé vlády v Košicích.

Městským rozhlasem se neslo Provolání k občanstvu, aby zajistilo kolaboranty a osoby německé národnosti.

„V osvobozené vlasti nebude místa pro ty Němce, kteří se exponovali pro vlajkaře, henleinovce a nacisty, pro německou buržuasii a německé... ehm... kulaci, pro německý národ jako celek.

Každý Němec nese osobní odpovědnost za Mnichov a světovou válku, za utrpení obyvatel našeho města, našeho Protektorátu Böhmen und Mähren... za utrpení celé naší republiky!“ hřměl rozhlas hlasem Štádlera, protože to byl hlas Štádlera!

„Tvrdit, že všichni Němci jsou vinni za válku, je stejná zhovadilost, jako když se říká: Židé ukřižovali Ježíše Krista! Doufám, že budou za vraždu pana starosty Štádler a jeho rabiáti taky viset,“ řekla naše maminka a pohladila Mařenku Přibylů po zdivočelých kudrnách.

Statečná holka, ani nemukla, když jí maminka desinfikovala koleno třezalkovou tinkturou. To Růžolína by ječela jak pavián!

Chudinka Mařenka by nemukla, ani kdyby jí naše maminka kolínko krájela: kdo to kdy slyšel, aby mírná a partě hic všechny hříchy odpouštějící paní Blaženka řekla tak silné slovo, jakým je slovo zhovadilost, kdo by si kdy pomyslil, že ta, která nezašlápne broučka, si bude přát něčí smrt?

„Však on si s nimi soud poradí,“ řekla naše maminka a Mařenka Přibylů se k ní přitulila. Joj, spadl jí kámen se srdce.

Nikdo a nic na světě paní Blaženku nedonutí, aby přestala být slušným člověkem! (...)

14. květen 1945

(...) „Díky Bohu,“ zvolal pan řídící, ačkoli v Boha nevěří. „Vy jste mě, člověče drahá, k smrti vylekal!“ dodal a kýchl.

A protože pan řídící věří v Člověka s velkým Č, tak strýčka Karla objal, pozvedl s takovou úctou, s jakou náš pan farář kalich a hostii pozvedává, a vroucně jej políbil.

Kdo koho zavraždil? V odvetu za pět padlých antifašistických bojovníků a zmrzačelého partyzána Kocourka vyhnali ozbrojení mužové ze dne na den zrodivší se chlebovské Revoluční gardy z chalup tři německé rodiny, které tu žily od nepaměti.

Jako stádečko ovcí je odvedli do lesa a tam je pod bílými břízami postříleli a zahrabali.

V době míru zahrabali šest ženských, pět košilatých usmrkánků, žáka obecné školy, jednoho mrzáka bez ruky a dva staroušky, zahrabali ty, jejichž muže, otce, syny a vnuky už dávno zahrabala válka.

Děda se prý na chlapy s puškami culil jak dítě: byl šťastný, že zas vidí někoho jiného než svou babku, která jej imrvére komandovala a peskovala. Stařečkův klobouk a šle vyfasoval jeho vrah.

„Národ nestydatý, kterýž ani starce nebude šanovati a nad dítětem se neslituje,“ řekl strýček Karel, ten, jemuž visí nad postelí namísto kříže Karel Havlíček Borovský, a pan řídící řekl: „Amen!“

„Co je to ta Rudá... Revoluční garda?“ zeptala se zsinalá Růžena a strýček odpověděl: „Lidé, kteří svou nevědomost, svou nenávist, svou chamtivost a svou surovost halí do praporu národnosti!“

„Kde je Jaroušek?“ zeptala se zsinalá maminka.

„Mával na něj starý Hruška, tak jsem jel domů napřed,“ řekl strýček Karel a maminka se rozplakala. Uklidňující účinek pletení přestal fungovat.

„Neplač, maminko, stačí, když pláče pan farář,“ řekl ve dveřích tatínek. „Koukejte, děvčata, koho vám vedu,“ řekl a ustoupil stranou. Ve dveřích se na mne culil Johann Wolfů.

Růžena zklamaně vydechla: myslila si, bláhová, že jí tatínek vede Jürgena!

„Halt, sousede! Na rynku jsou tanky, ale nejsou německý, jsou ruský!“ volal na tatínka pan Hruška a tatínek zabrzdil a přehodil nohu přes štangli.

Ze všech stran se k zaprášeným kolosům začalo sbíhat rozjásané občanstvo. „Žiju tu durch dvaasedmdesát let, ale některý ksichty, který tam řvaly Hurá! a Sláva maršálu Stalinovi! a Zdar Rudé armádě!, jsem jaktěživ neviděl,“ řekl udiveně pan Hruška.

„Nejde mi na rozum, odkud mají Revoluční gardy vojenský pušky, a jak ti holomci vědí, že jim to vraždění a rabování projde?

Volil jste Národní výbor, sousede? Ne? A ten váš legionář? Taky ne? Já taky ne a moje máma už vůbec ne! Rád bych věděl, co je zač ten lid, kdykž my, starousedlíci, lid nejsme.

Něco mi tu neštymuje a to se mi vůbec nelíbí,“ ztlumil hlas pan Hruška. Tatínkovi se to líbilo ještě míň.

Pojednou rudoarmejský tank ustřelil věž kostela tak, jako když poštolka sebere v letu vrabčáka se střechy.

Pan farář stojí uprostřed rynku – za zády morový sloup, před sebou obraz zkázy – a pláče.

„Hitler nám vzal zvon, Stalin nám vzal zvonici: ať oba táhnou do horoucí prdele!“ odplivl si pan Hruška, díky dřině v cihelně dlouholetý komunista, díky paní Hruškové bohabojný katolík. (...)

21. květen 1945

(...) „Každý Němec, který se z našeho městečka vystěhuje do Německa, posílí náš národní a státní život, naši českou vlast, naši novou republiku. Češi tak pro sebe získají i více životního prostoru,“ řekl prý k odchodu rodiny Wolfů Štádler, zabydlený v nejprostornějším německém domě na náměstí – v domě paní Hoffmeisterové.

„To není z jeho hlavy,“ řekl náš tatínek. „Co dělat a čím začít mu radí Gottwald a Beneš. Potkal jsem pana Zemana a co mi nepošeptal? Volal mu kolega veterinář odněkud od Brna: Beneš prý s balkonu radnice Brňákům oznámil, že je rozhodnuto: Němce v českých zemích je třeba nekompromisně vylikvidovat...“

Udělalo se mi mdlo.

„Jistojistě tu došlo k nějaké mýlce,“ řekla Růžena.

„Baže,“ souhlasila maminka a statečně se usmála.

„O likvidaci a lébensraumu mluvíval Hitler, viď, Irmo? A Goebbels a Himmler, viď, Irmo?“ řekla Růža a maminka přikývla: „Ano, slova ‚likvidace‘ a ‚životní prostor‘ patřila do slovníku nacistů.“

„To se ten Beneš v tom Brünnu moc nevycajchnoval,“ mňoukla znepokojeně Mína.

„Nezmínil se president Osvoboditel, jak hodlá naložiti s židovskými, německy konverzujícími kočkami britského původu, které s odřeným ocasem přežily nacistickou okupaci, anžto nekolaborovaly? Nezmínil? Ajajaj!“

„Pan Zeman je soudný a čestný člověk, ten by nešířil nebezpečné lži. Vážil si jej i býk Schiller,“ dodala jsem.

V kuchyni se rozhostilo hluboké ticho. A já toho ticha využila a běžela na vzduch. (...)

6. červen 1945

(...) Otec gardisty, který si na vražedném vlasteneckém posvícení „vystřílel“ klobouk a šle německého dědečka, se v černé komoře oběsil. „Okupace udělala z mého slušného a pracovitého syna vraha!“ napsal prý v listu na rozloučenou.

Okupace je vinna? Proč tedy nevraždí náš tatínek, strýček, pan řídící, pan Přibyl, proč k zúčtování s Němci nevyzývá pan farář?

„Za to, že dnes někteří Češi mučí a vraždí, rabují a kradou, nemůže ani válka, ani okupace, za to může jen jejich zkaženost. (...)

Irena Sehnerová

HollauerMilá NULI14:3920.7.2007 14:39:17
NULITo si nerozumíme,13:2620.7.2007 13:26:11
HollauerMilá NULI11:3220.7.2007 11:32:11
NULIRozhodně mi nejde o bavičství,10:5920.7.2007 10:59:27
Miroslav Faktornie len slová obhajoby, ale aj požehnané slová08:4820.7.2007 8:48:53
HollauerRG nebo PR?23:4319.7.2007 23:43:46
NULI - NulíčkováMně se paní Sehnerová,20:5319.7.2007 20:53:25
BohmRG nebo PR?20:1519.7.2007 20:15:23
mMPaní autorce (ne)uniklo12:2618.7.2007 12:26:43
HollauerPaní autorce neuniklo!18:3317.7.2007 18:33:27
HollauerPaní autorce neuniklo!18:2217.7.2007 18:22:32
HollauerPaní autorce neuniklo!18:1017.7.2007 18:10:56
HollauerPaní autorce neuniklo!17:5717.7.2007 17:57:16
HollauerPaní autorce neuniklo!17:4817.7.2007 17:48:29
HollauerPaní autorce neuniklo!17:3517.7.2007 17:35:04
HollauerPaní autorce neuniklo!17:2517.7.2007 17:25:23
HollauerPaní autorce neuniklo!17:1417.7.2007 17:14:16
HollauerPaní autorce neuniklo!17:0217.7.2007 17:02:32
HollauerPaní autorce neuniklo!16:5117.7.2007 16:51:03

Počet příspěvků: 21, poslední 20.7.2007 14:39:17 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Irena Sehnerová

Irena Sehnerová

Drobné skici z maloměsta:

Jsem nezávislá spisovatelka na volné noze.
Nebyla jsem, nejsem a nehodlám býti členkou ani příznivkyní žádné politické strany ani žádného politického -ismu...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Zajímavé články

Oblíbené stránky